Církevní restituce – tunel úplně přes celou republiku

                Že tenhle povedený tunel Kalouska, Nečase a Bendy, má neodstranitelné trhliny, ví většina občanů a pro tu většinu občanů nemohou být církevní restituce uzavřeny, ani ukončeny, zejména s ohledem na způsob zpatlání zákona o církevních restitucích a způsob jeho přijetí. Jakékoliv uhlazování, či jakékoliv nepodstatné ústupky ze strany církví, tento tunel a většinový odpor občanů k církvím ve společnosti, nemohou už vymazat a to by si měl uvědomit i budoucí premier Sobotka ve svém jednání s církvemi a rovněž při sestavování vlády.

               Skutečností je, že KSČ

               způsobila některým odvážným členům církví stíháním a vězněním těžkou újmu a těžké následky zejména v 50 letech, což nelze zpochybňovat, ale naprostá většina církevních hodnostářů s komunistickým režimem spolupracovala a vykonávala svoji činnost pod dohledem a zejména pod ekonomickou kontrolou státu. Přesto nelze tuto skutečnost považovat za důvod k tak rozsálé manipulaci se státními nemovitostmi a pozemky, která měla církev pouze v užívání pro zajištění své činnosti. Spíše lze zvažovat jiné zájmy, možná i zájmy mimo církve.

               O tom, že lze přijmout zákon,

               který původní zákon o církevních restitucích, včetně uzavřených smluv zcela zruší, z důvodu nesrovnalostí v podkladech a právních textech, není pochyb a je proto mnoho důvodů. Argument církví, že by se tím stal stát nedůvěryhodným je nesmyslný, protože respektování a tolerovaní, tak zpatlaného zákona, jako je přijatý zákon o církevních restitucích předložený minulou koalicí, tu důvěryhodnost státu poškozuje mnohem víc.

               Zavázat se k odškodnění církví,

               které vůbec ještě neexistovaly ani v roce 1948 a ani v roce 1989, je totální právní kotrmelec a nesmysl nejvyššího formátu, který nelze vůbec akceptovat, natož realizovat. Z toho lze usuzovat, že uzavřené smlouvy s církvemi i samotný zákon o církevních restitucích, lze považovat za neskutečný zmetek, nehledě na skutečnost, že církevní majetek patřil už od Rakouska-Uherska státu a církve jej pouze užívaly k zajištění své činnosti s tím, že ho nemohly zcizit, nebo dále pronajmout, přestože byl evidován, jako církevní.

               O štědrosti římskokatolické církve,

               která prý chtěla z Boží milosti podpořit malé a nové církve, lze vážně pochybovat a není důvod nevěřit hlasům, které tvrdí, že římskokatolická církev spíše potřebovala další církve, pro vytvoření většího tlaku na stát. Za jakým účelem, je pochopitelné. Spíše by bylo zajímavé vědět, co probíhalo v pozadí, než se tyto církve daly dohromady a jak se dohodly na podílech z požadovaných církevních restitucí. Zda toto jednání nelze charakterizovat zcela jinak, zůstává zatím otázkou.

              Přehlédnout nelze přetrvávající ignorování zákona,

              který přijalo v poválečné době svobody ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé dne 11. července 1947, tedy zákon č. 142/1947 Sb.o revisi I. Pozemkové reformy, který je podepsán presidentem Dr. Edvardem Benešem s tím, že tento zákon odebírá pozemky nad 50 ha za náhradu. Zákon nespecifikuje půdu evidovanou na církve, ani ji nevyjímá z působnosti tohoto zákona. Tento zákon z roku 1947, tedy z doby poválečné svobody, kdy komunisté nebyli u moci, odebral pozemky všem velkým vlastníkům pozemků, tedy i pozemky evidované na církve, které tímto zákonem ztratily veškeré užívané pozemky nad 50 ha. 

             Odebrání těchto pozemků církvím v roce 1947

             nelze lživě svádět na komunisty a ani nelze zpochybňovat platnost přijatého zákona z roku 1947, jen z toho důvodu, že zákonné rozhodnutí nebylo včas zaneseno do pozemkových knih, nebo argumentovat tím, že stát nevyplatil náhrady za zabrané pozemky, které byly v podstatě státní a pouze v užívání církví. Když stát následně od 25.února 1948, tedy od skutečné restituční hranice, se stal státem komunistickým a dodatečný požadavek na náhrady za odebrané pozemky užívané církvemi, vyvrací následná dohoda komunistů s církvemi z roku 1949, kdy se stát místo placení náhrad za církemi užívané pozemky, zavázal k vyplácení renty na činnost a zabezpečení církví, které církve dle této dohody s komunisty pobírají ještě dnes a to v současnosti ve výši cca přes 1 mld. Kč ročně.

             Rovněž přetrvávají pochybnosti,

             o původu majetku církví související s názory, že římskokatolická církev požadovaný majetek nabyla nečistým způsobem zejména v době po Bělohorské bitvě a v dobách následné násilné rekatolizace našeho obyvatelstva s tím, že církev by měla doložit původ tohoto majetku a rovněž vysvětlit rozpor mezi rozsahem přiznaného církevního vlastnictví v roce 1947, kdy přiznávaný rozsah majetku církví byl podstatně nižší, než církev nyní požadovala v rámci zákona o církevních restitucích.

             Nelze ani pominout názory,

             že o použití majetku římskokatolické církve rozhoduje Vatikán a že přijetím zákona o církevních restitucích došlo k poškození státu, ve prospěch cizího státu. Tedy, že jde o  neoprávněné poškozování Českého státu, za což by měli nést odpovědnost ti, kteří tuto skutečnost způsobili.

             Argument a sliby církví,

             že získaný majetek a finance použijí na financování aktivit ve prospěch společnosti, tedy na financování svých zdravotnických zařízení, církevního školství, sociální péče o mládež, či staré lidi, není žádný Bohulibý záměr církví, protože se jedná o běžnou podnikatelskou činnost, kterou realizují obdobně i soukromé společnosti a ani církev to nedělá zadarmo. Pouze má oproti jiným společnostem tu konkurenční výhodu, že může nabízet tyto služby levněji, protože dosud neplatí na základě nesmyslné výjimky státu, ze své podnikatelské činnosti žádné daně.

             Aktivity církví,

             zejména v oblasti zdravotnictví a školství směřují jednoznačně k získání co největšího vlivu a moci ve společnosti pomocí těchto a dalších Bohulibých podnikatelských aktivit a k postupné obnově závislosti občanů na církvích. Taková skrývaná snaha o zásadní zvýšení vlivu ve státě a společnosti, připomíná pro ty zkušenější, cestu zpět hluboko do naší historie, kdy se náboženství učilo povinně i na základních školách.

             O tom, že Ústavní soud ČR

             neshledal na zákonu o církevních restitucích nic závadného, lze vykládat z hlediska toho, že pravděpodobně pojal, rozhodnutí státu, jako jednostranný zákonný dar státu církvím, místo skutečně řádně a právně odůvodněných restitucí, protože jinak nelze rozhodnutí ústavního soudu přijatelně akceptovat, ale dá se předpokládat, že pokud by současný zákon o církevních restitucí poslanecká sněmovna novým zákonem zrušila, tak by církvím nepomohlo ani odvolání k ústavnímu soudu.

             Pokud, ale nebude přijat zákon,

             který přímo zruší již přijatou formu církevních restitucí, nelze spoléhat na sliby církví o službě společnosti a je nezbytné, co nejdříve přijmout zákon o majetku církví, který jednoznačně určí, jakým způsobem budou moci církve zacházet s darovaným majetkem v rámci církevních restitucí a především určí i omezí způsob použití zisků i příjmů z tohoto majetku a zároveň znemožní majetkový převod tohoto majetku, či příjmů a jiných výnosů získaných z tohoto majetku, do zahraničí.

                      Samozřejmě i se zrušením všech daňových výjimek pro církve.